28. říjen 1918 II

K 107. výročí zahájení prvního československého odboje a k 103. výročí vzniku ČSR

(1914 - 1918)

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Dlouhá desítiletí vedli zástupci již obrozeného národa v rámci Rakousko-Uherské monarchie marný zápas o politické zrovnoprávnění někdejší Koruny české, o uznání naší státnosti. Tu vypukla světová válka (1914-1918). Ve hře bylo nové dělení světa a uspořádání vztahů mezi národy. Nešlo jen o zájmy válčících velmocí, do pohybu se dostaly i zájmy malých, dosud potlačených národů. Jejich odbojní představitelé zahájili v exilu svou činnost. Byli to – bez nároku na úplnost – Poláci, Jihoslované, Ukrajinci, Rumuni, Italové, Řekové, Albánci, Arméni.

Z našich politiků přijal historickou výzvu T.G.Masaryk. Odhodlal se k činnosti, která v duchu jím formulované filosofie našich dějin směřovala k vytvoření samostatného státu. Začal tím, že 6.července 1915 vyhlásil v Ženevě (bylo to 500 let po upálení Mistra Jana Husa) boj za osvobození Čechů a Slováků z rakousko-uherského područí. S podporou domácí Mafie (tajný zpravodajský spolek) a ve spolupráci s E.Benešem a M.R.Štefánikem se vydal (v 64 letech svého věku) na neuvěřitelnou misi s cílem získat na mezinárodním fóru porozumění a podporu „pro naši věc“ a posléze vybudovat i vlastní armádu. (Legie jsme měli skutečně dříve než stát.) Hlavní zastávky na jeho čtyřleté cestě, naplněné prací diplomatickou, literární a organizační, byly: Řím, Ženeva, Londýn, Paříž, Bergen, Stockholm, Petrohrad, Moskva, Kyjev, Vladivostok, Tokio, Jokohama, Vancouver, Chicago, Washington, Filadelfia, New York, Padova. V západní Evropě a v Itálii strávil 17 měsíců, v Rusku 11 měsíců, v Japonsku 12 dní, v USA 6 měsíců. Cesta domů – vlakem a lodí – trvala celý měsíc.

Doma zatím sílil nesouhlas s vládou válčící monarchie. K vzpomínkám na staré křivdy a ústrky přibyl odpor proti odvodům mladých mužů, kteří měli pokládat životy za cizí, imperiální zájmy, proti rekvizicím potravin, potahů a finančních prostředků pro potřeby fronty. Šířil se nedostatek, bída, hlad, bujel výměnný černý obchod mezi městem a vesnicí, šmelina a keťasování. Z okruhu Mafie se organizovaly uvědomovací a proklamativní akce na podporu zahraničního odboje. Slavný Manifest spisovatelů 25.5.1917, Národní přísaha 13.4.1918. Hlavní zásluhu na uspořádání akcí měli básník Jaroslav Kvapil a spisovatel Alois Jirásek. Stejně jako následující květnová oslava výročí založení Národního divadla (1868) vyznívají zmíněné manifestace jako protest proti oportunistickému smiřování s vládou, jako podpora boje za svobodu a samostatnost národa, za vzájemnost nejen Čechů a Slováků, ale i Jižních Slovanů, které tu zastupují početné delegace. Všichni si slibují „věrnost za věrnost, lásku za lásku“. 14. října vyhlásili socialističtí předáci generální stávku, protest proti vládě a provolali samostatný stát. Chystaný převrat byl však ještě pro tuto chvíli potlačen.

Mezitím T.G.Masaryk, který se právě přes Japonsko vrátil ze Sibiře do USA, zvážil situaci na světových bojištích, v diplomatických kruzích velmocí i na domácí půdě ve vlasti a učinil s veškerou vážností krok dějinotvorného významu. Předložil světovému fóru „Prohlášení československé nezávislosti“. Zkoncipoval je a projednal s přáteli ve Washingtonu a kabeloval je do Paříže E.Benešovi, aby se odtud, ze sídla až dosud Čsl. národní rady, nyní však již Prozatímní vlády Československa, mohlo šířit do světa.

Téhož dne, 18.října, odpověděl president W.Wilson rakousko-uherskému císaři Karlovi na jeho neupřímný, vojenskou porážkou vynucený návrh přeměnit monarchii ve federální stát. Prohlásil, že „ne on, Wilson, ale národy samy mají posoudit, jaká akce se strany rakousko-uherské uspokojí jejich nároky a jejich pojetí vlastních práv a osudu jako členů rodiny národů“. Za Čechy a Slováky zmíněné „pojetí práv a osudu“ vyjádřila „Washingtonská deklarace“, což je jen jiné označení již zmíněného „Prohlášení československé nezávislosti“. První republika vyrostla na principech Washigtonské deklarace, která jí poskytla nezbytnou státní ideu. K hlavním principům patří: stát bude republikou, zaručí svobodu svědomí, náboženství, vědy, literatury a umění, tisku a shromažďování, církev bude odloučena od státu, hlasovací právo bude všeobecné, ženy budou rovny mužům politicky, sociálně i kulturně, menšiny budou mít rovná práva, demokracie bude parlamentní, bude zaveden institut referenda, budou provedeny hospodářské a sociální reformy, budou vyvlastněny šlechtické velkostatky pro domácí kolonizaci, výsady šlechty budou zrušeny, ústava zabrání třídnímu zákonodárství a zvláštním privilegiím. V duchu těchto principů parlament (Národní shromáždění) řádně fungoval již od 14.listopadu a přijal první zákony: Habsburkové byli zbaveni trůnu, T.G.Masaryk byl (v nepřítomnosti) jednomyslně zvolen presidentem, zrušeny byly šlechtické tituly, uzákoněna 8hodinová pracovní doba. Dále byla zřízena universita v Brně, universita v Bratislavě, vydán zákon o pozemkové reformě, o sociálním zabezpečení aj. 29.února 1920 byla schválena Ústava ČSR s volebním právem i pro ženy. (Švýcarky se toho dočkaly až r.1974.) Celé generace vyrůstaly na této prvorepublikové státní ideji. Dnešní Česká republika žádnou státní ideu nemá.

28. říjen poznamenal nejvíce generaci našich rodičů. Přicházela na svět na přelomu 19. a 20.století. Dospívala za války a po ní. Do osvobozené vlasti, do nového samostatného státu vstupovala jako do svého životního jara s veškerým elánem, důvěrou a radostí svého mládí.“ Prapory, zástupů jásot a vzruch v modravé vzpomínek dáli, my tančili, v objetí se druhem druh, skrz blažené slzy se smáli…“ Jedinečné okamžiky v dějinách národa i v životě jednotlivce. Mnohé zastihl převrat ještě ve školních lavicích. Účastnili se neutuchajících oslav, vítání legionářů i navrátilců z války, kterým se přeběhnout k legiím nepodařilo. Vysazovali „lípy svobody“ na počest Masaryka, Beneše, Štefánika a Wilsona. (Těm krásným stromům, které mnohde ještě stojí, bude zanedlouho 100 let). Dívky šily a pracně vyšívaly národní kroje, podle vzorů z etnografických muzeí. Největší zájem byl o kroj kyjovský, piešťanský, některé jihočeské. Dechové kapely vyhrávaly na nárožích, den byl plný pochodových písní, krojovaných skupin, uniforem legionářů a Sokolů. Jaká to byla společná radost a hrdost společně pochodovat v průvodu na počest národa a vlasti, jeho představitelů, jeho symbolů, hesel a vizí budoucnosti! Mladí se chystali na všesokolský slet, první v osvobozené vlasti, někteří skládali proslovy pro tábory lidu, jiní deklamovali verše o účasti legionářů ve válce, která právě skončila: „Na Chemin des Dames, hotovo k boji, padesát tisíc jich stojí…to hoši jsou z Podřipska, od Šumavy, to Pražská chasa a Hradecka děti, to chlapci z Hané a zpod Hostýna, z Tater a zpod Beskyd, od Těšína…ti všichni přišli sem za práva národů, rovnost a svobodu životy klást…Teď na Chemin des Dames, daleko od vlasti na tisíc mílí vlá jejich prapor červenobílý…“

Původní radost v té kráse, síle a důvěře se již nikdy nebude opakovat. A zklamání, jež prožili tehdejší mladí, když „přišla zima, dlouhá a zlá“, nás bolí víc než naše vlastní. Také jsme si je prožili. Také my jsme měli svůj hvězdný den osvobození, 9.květen, také tak plný radosti z konce války a vděčnosti osvoboditelům, štěstí z návratu svobody a víry v budoucnost lidštější a spravedlivější…9. květen dnes mezi svátky chybí. Ale vraťme se k 28.říjnu, dnu naší státnosti.